na Blog.cz

Lidé stoupají a jdou

jak pára nad řekou

po štěrku do kostela, žmoulají v kabátech

mráz minulé zimy

a bojí se

oslovit mezi dřevěnými

 světci známé, jež dlouho,

dlouho neviděli.

Přátelé, s radostí vám oznamuji, že mě bude slyšet v Zeleném peří. Nevím ještě kdy, ale až budu, dám vám vědět.

Mládí Jaroslava Seiferta je, jak se můžeme odevšad dočíst, poznamenáno členstvím v KSČ, z níž v roce 1929 vystoupil, zároveň z dětství přetrvávají (po otcově vlivu levicovém) ozvuky mariánských písní jako dědictví po matce. Právě smíšení obou prostředí, s nímž se setkáváme rovněž u Wolkera, a již znatelná osa příštích témat - vztah k ženě a domovu a jakési budoucí rovnítko mezi nimi, spolu s takřka neurvalou snahou "sáhnout si na všechno", živelností a živočišností, velkými gesty, apod. činí mi ze Seiferta osobitého umělce už od počátku kariéry.

Je pusto na polích a dooráno,
spí listy na hrobech, slzí v nich listopad.
Vem hroudu do dlaní, po kmeni třešňovém
roztřísni její žal, jenž tryská jako půlnoc,
a tiše zašeptej: domove, domove.

Na seschlý papír uhlem vykreslené
léto. Stožáry, ostrá
vesla inženýrů
závodí o ouška pod pšenicí.

I.
Továrno, s každou matkou slunce
odmontovanou z přišroubovaného nebe
žilně krvácíš flanelem.

Na zárubni Tvé tváře,
kam jsem byl poslán připsat příští rok,
těžkám křídu. Na zárubni Tvé tváře,
kterou jsem poznal, i když zápraží, zahrada i záta
zdály se dávno vyvrácené...

Možná to bude krátká poznámka na lem rukávu, ale...

Jako by
se venku ve větru točily
mašličky vůní
a svými operními hlasy
chtěly roztrhat otisky na sklenici,
zatímco přitroublá koťata
mužské zvědavosti
spěchají ztrácet tlapky
v kanálech.